Na podzim loňského roku jsme oslovili zkušeného vodaře Jiřího Vaňharu, aby zhodnotil svou celoživotní kariéru v Centroprojektu.
Kdy jste nastoupil do firmy?
Do firmy jsem přišel dne 16. 7. 1958. Centroprojekt Zlín byl v té době tzv. SPULP (státní projektový ústav pro projektování závodů lehkého průmyslu) sídlící ve 12. a 14. etáži 21. budovy Svitu. Původně jsem se měl stát na základě umístěnky státním úředníkem, ale můj nevhodný kádrový profil tomu zabránil.
Ve firmě mě přijímala p. Marie Bahulová, velmi příjemná paní se slovy: Půjdete k vodařům, u stavařů nemáme místo a stejně na podzim půjdete na ropu. Za toto její rozhodnutí jí dodnes vděčím. Středisko vodařů mělo vždy zvláštní „punc“ a jejímu vedení okolí závidělo. Podstatou všeho asi byly korektní vzájemné vztahy, výborné pracovní výsledky a mimopracovní „aktivity“.
Jakou nejzajímavější akci jste v průběhu své kariéry zpracoval?
Posuzovat a vybírat nejzajímavější akci v tuzemsku a v zahraničí, to ani úplně nejde. Téměř každá byla svým způsobem jedinečným originálem, respektujícím podmínky daného staveniště a v zahraničí také klimatické a místní geografické podmínky. Z mnoha zahraničních projektů byla asi nejzajímavější koželužna v Etiopii a její zásobování vodou z jezera Koka, dále stavba úpravny vody pro tento nový provoz koželužny.
Z domácích akcí bych vzpomenul ČOV Otrokovice, na kterou jsem byl vázán již od nástupu do této firmy až do dnešní doby. Dále pak projekty ČOV Bošany, Štenberk…
Jak byste srovnal práci projektanta v době před 20 lety a dnes?
Vlastní projektový proces se v zásadě nemění. Mění se jen pracovní podmínky a výrobní prostředky v daném časovém období. V době nedávno minulé existoval tzv. „Zásobník práce“, který byl naplněn na téměř rok dopředu a zákazník té doby nebyl ani „pánem“.
Výrobní prostředky té doby (rýsovací prkna, příložníky, popisovací pera, matricový papír, tuž a tužku) nahradila výpočetní technika. Při využívání výpočetní techniky, která sice velmi usnadňuje práci projektanta, ale dle mého názoru se ztrácí osobní kontakt jednotlivých profesí a zní plynoucí diskuse nad řešeným projektem, což v uplynulé době bylo pro hladký průběh projektové práce nezbytně nutné.
Projektový proces měl dříve jasná pravidla, existovaly „ústavní směrnice“ (obdoba dnešního ISO). V průběhu projekční činnosti (zvlášť u významnějších akcí) podléhaly řešení oponentuře na tzv. „technických radách“. HIP zde překládal a obhajoval navržený koncept za účasti týmu pracovníků přímo angažovaných na daném projektu. Výsledkem tohoto snažení nebylo jen splnění pokynů dle ústavních směrnic, ale i doladění koncepce projektového záměru.
Dále existovala v Centroprojektu Zlín třístupňová podniková výstupní kontrola, kdy kromě osobní a kontrole vedoucího navazovala ještě středisková a na závěr kolečka také celopodniková kontrola. Jak probíhá projektový proces v dnešní době ve všech bodech se svými klady a zápory všichni znáte. V dnešní uspěchané době postrádám tedy hlavně „technické rady“, které se dříve zabývaly posuzováním navrhované koncepce a hledaly optimální způsob řešení daného projektu.
Co Vám vadí na dnešní době?
Je to otázka generačních názorů, snažím se těm novým přizpůsobit nebo je alespoň respektovat. Současné vztahy na pracovišti v porovnání s dřívější dobou vyplývají z dnešního způsobu zpracování projektové dokumentace a i daného menšího časového prostoru na dané akci. Vzájemná komunikace není tak osobní jak byla dříve, ale mnohdy probíhá pouze elektronicky po počítačové podnikové síti.
Porovnávat původní způsob se současným mi nepřísluší, jelikož současný způsob projektování neovládám.
Stejně tak se neodvažuji porovnávat současné pracovní a mimopracovní vztahy s odstupem dvou generací.
Co děláte, když nejste v zaměstnání?
Snažím se moc nezdědkovatět, i když mám 4 vnuky a vnučky od 17 do 22 let, takže rodina, celoročně zahrada, v létě kolo, v zimě běžky a další aktivity přiměřené mému věku a současnému zdravotnímu stavu.
Co říci závěrem? Berte toto povídání s rezervou, je to spíše stručné ohlédnutí téměř 70letého dědka po téměř 52 letech v CTP. Přeji Vám vše dobré, jak v práci a tak i v osobním životě.
S pozdravem Jiří Vaňhara, os. č. 9023